Vycházka do lesa
První říjnové úterý – slunečný podzimní den. Jak se říká – modro, modro, až přechází zrak s teplým větříkem, který cuchá vlásky a rozezpívává koruny stromů.
Ale vezměme to popořádku.
Trojlístek Jana, Ludmila a Katka naplnil batohy vším potřebným, dohlédl, aby děti měly sportovní oblečení a pohodlnou obuv. Před školkou byla učiněna protiklíšťatová opatření a než se vydáme na pochod – pěkně do dvojic!
Jedeme na vycházku do lesa. Že jedeme?! Ano, popovezli jsme se autobusem od školy k bunkrům. Přece jen máme krátké nožky ještě a chceme toho v lese spoustu stihnout.
Vážení, bylo to veliké. Šlapali jsme kilometr, než jsme našli pěkné místo na svačinku. Cestou jsme pozorovali, vnímali les po naší pravici, paní učitelka Jana neohroženě lezla do křovin za zajímavými „úlovky“ – nosila nám plody jedlého kaštanu, větévku trnky, hlohu, trochu toho kapradí a další dary lesa. O všem, co jsme viděli a našli, jsme si povídali. A kněžské čepičky – tahle rostlina nás taky dost bavila!
Málem jsme došli až do Darkovic ;). Na pastvině se poklidně pásli koně a oslík, na lesní stezce pod nohama praskaly veliké žaludy, mohutné duby měly vrásčitou drsnou kůru… Všechno jsme si ohmatali, i tu velikou housenku u cesty. Kdo si troufl, sáhl na kopřivu, šípek, pichlavý obal jedlého kaštanu, přivoněl si k muchomůrce a hříbku.
Statečně jsme vystoupali kopec zpět k bunkru, kde jsme chvíli odpočívali a mlsali, než nás autobus svezl zase dolů do vesnice ke škole.
Předvedly jsme se jako vnímavé děti, které umí šlapat, které se radují z lesní podzimní krásy a hodně, opravdu hodně toho už o lese ví, včetně toho, že les má svou vůni a že mluví, zpívá jazykem přírody.
Copak připraví paní učitelky a paní asistentka pro svá Sluníčka příště?!
Zpět na výběr alb
